EN CZ

O laboratoři

Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie (LAPE) je specializované univerzitní pracoviště, ustavené v září 2002 na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jako součást katedry botaniky. Od roku 2014 je LAPE samostatnou organizační jednotkou fakulty, spojenou s katedrou botaniky pedagogicky.

Hlavním smyslem a náplní činnosti členů LAPE je základní výzkum v oblasti bioarcheologie a paleoekologie. Do těchto oblastí patří především archeobotanika, archeozoologie, ale i řada dalších specializací, zkoumajících interakci člověka a přírody v minulosti. V prostředí laboratoře vznikají bakalářské, magisterské a doktorské práce především v oboru botanika, zoologie a environmentální archeologie. V posledně jmenovaném oboru laboratoř úzce spolupracuje s Archeologickým ústavem Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Činnost LAPE zahrnuje výzkum jak na území České republiky, tak na řadě míst v zahraničí. LAPE také poskytuje řadu služeb archeologickým a jiným pracovištím. Vedle konzultací, týkajících se užití přírodovědných metod v archeologii, jsou to především analýzy v řadě bioarcheologických specializací. LAPE se podílí na vydávání mezinárodního časopisu Interdisciplinaria Archaeologica, Natural Sciences in Archaeology (IANSA).

Vzpomínky na Zdeňka Smetánku

Jak možná víte, opustil nás přední český vědec a zakladatel archeologie středověku doc. Zdeněk Smetánka. Dovoluji si zveřejnit svoji krátkou vzpomínku, ale především text kolegy a přítele Oldřicha Kotyzy, protože tak to prostě bylo:

„Pan doc. Zdeněk Smetánka nám, bývalým studentům archeologie na Filozofické fakultě UK Praha, toho dal opravdu hodně. Především krásný pocit ušlechtilosti vzdělání. Byl českým vědcem ve stylu anglického gentlemana. Spoluvytvářel tehdy liberální atmosféru v době končící normalizace, nabádal nás znát nejen artefakty, ale i život a roli přírody. Sám mezioborově založen, interdisciplinaritu prosazoval. Za chladných podzimních dní nás, tehdy neukázněný archeologický dorost, bral do černokosteleckých lesů, kde nám ukázal středověká pole a efekt prvního sněhu. On to byl, kdo mi otevřel oči pro environmentální archeologii. Pane docente Smetánko, model přátelského a rovnocenného vztahu ke studentům mám především od vás. Budete nám chybět, Sire.“

Jaromír Beneš

 

„Šestého dubna 2017 přišla smutná zvěst o smrti mého učitele, pana docenta PhDr. Zdeňka Smetánky, CSc., člověka, kterého jsem si velice vážil. Nad jeho životem a dílem i odkazem se jistě budou v následujících dnech a měsících zamýšlet povolanější než pisatel těchto řádků. Snad jen zmiňme, že se Zdeňkem Smetánkou odešel poslední ze zakladatelů moderní středověké archeologie, kterou společně s Miroslavem Richterem a Květou Reichertovou obhájili jako svébytnou disciplinu, ještě v 60. letech 20. století mnohými považovanou za jakousi pomocnou vědu historickou (odtud starší a značně zavádějící název historická archeologie).

Úmrtí mého učitele přineslo jisté vzpomínky. Vrátil jsem se do roku 1982, kdy jsem počal studovat archeologii v Praze. Byla doba tuhé normalizace a tomu odpovídala i atmosféra v obrovské, temné a neuvěřitelnou servilitou k bolševickému režimu prolezlé budově filozofické fakulty na tehdejším náměstí Krasnoarmějců (dnes Palachovo nám.), kam jsme museli docházet na tzv. společný základ. Většině z nás z toho přecházel mráz po zádech. Naštěstí v Celetné ulici, kde sídlil náš ústav (tehdejší oddělení prehistorické a slovanské archeologie), byla situace jiná. Zásluhou našich „profesorů“ (doc. Buchvaldka, dr. Slámy, dr. Smetánky, ale i dr. Košnara a dr. Pavlů; později i dr. Popelky) jsme tu nalezli přátelské ovzduší a ústav jsme počali brát nejen jako vzdělávací zařízení, ale i jako druhý domov. Počátkem zimy v roce 1982, tedy z dvouměsíčních zpožděním způsobeným nemocí, vstoupil do učebny v Celetné ulici asketicky vypadající pán v tmavých kalhotách a světlém tvídovém saku s pestrým motýlkem a jeho první otázkou – k našemu údivu – bylo, „kolego, co jste hezkého četl v poslední době z krásné literatury“? Tím nás zcela ohromil. Na jeho přednášky jsme se vždy těšili, neb je pojímal podle mota slavného římského dramatika Maccia Tita Plauta: „Qui in scaenam provenit, novo modo novum aliquid inventum afferre addecet“ (ten, kdo chce vstoupit na scénu, musí přinést něco nového). S našim mentorem jsme putovali s oráčem Ostojem po jeho polích u Únětic a na Levém Hradci dávno předtím, než byla kniha „Legenda o Ostojovi“ Z. Smetánkou napsána, brouzdali jsme s ním lesy Slánska, seznamovali se zaniklou Svídnou i vesnicemi na Černokostelecku a v pražském zázemí, nakukovali tamějším hospodářům do dvorů a domů i kuchyní, obdivovali kachlová kamna ve šlechtických i měšťanských domácnostech, dozvídali se o životě mocných na Pražském hradě i poddaných v podhradí, seznamovali s všelijakými nástroji běžného života i objevovali možnosti komparace archeologie s etnografií, ikonografii, historickou klimatologií a dalšími příbuznými obory a metodami apod. Tedy objevovali jsme zcela nové světy, do té doby nám málo známé.

Druhá, letmá vzpomínka, a možná i osobnější, se váže ke konci studia, tedy době, kdy jsem psal diplomovou práci (1984-1986). Právě zásluhou Zdeňka Smetánky mi byl zadán její námět „přímo na tělo“. Šlo tu o zdánlivě jednoduché téma, říční rybářství od pravěku do vrcholného středověku ve střední Evropě. Záhy jsem si uvědomil, že pouze s archeologickými doklady moc nevystačím, neboť dochované artefakty jsou „statické“, téměř se od neolitu nezměnili. A protože nerad jen „honím předměty Evropou“ (prostorová analýza) a raději vidím člověka a jakýsi příběh, tak jsem si uvědomil, že jádro práce musí stát i na jiných dokladech než archeologických, a ty najdu především v raném a vrcholném středověku a ve výsledcích příbuzných disciplin. Proto jsem se obrátil o radu na své školitele, pány doktory Slámu a Smetánku. Každý mi pomohl jinak, ale o tom podrobněji hovořit na tomto místě není třeba. Pro mě je podstatné, že tehdy mě a mého kolegu, kteří jsme bydleli na koleji Větrník na pražských Petřinách, pozval Z. Smetánka na osobní konzultace k sobě do bytu. Bydlel nedaleko kolejí a když jsme zazvonili u něj doma, tak nám otevřela velmi šarmatní a milá dáma, jeho žena, a odvedla nás do pracovny, kde seděl pan doktor, právě sklánějící se nad novotou vonícím výtiskem anglické práce historika umění J. Krásy o sličných ilustracích Mandevillových cest. Nabídl nám čaj, světe, div se, mohli jsme si tehdy vybrat z mnoha velmi kvalitních anglických sypaných čajů, které panu doktorovy posílali kolegové ze zahraničí (u nás jich ke koupi moc nebylo, většinou šlo o čajové smetí z Gruzie a Číny). Byl to zcela jiný svět i rozhovor než při přednáškách a konzultacích na fakultě. Hovořili jsme nejen o diplomkách a oboru, ale i o krásné literatuře, kvalitních filmech, výstavách, problémech obyčejného života. Tehdy jsem svého učitele počal vidět nejen jako vědce, ale i jako člověka. Na tyto návštěvy jsme se těšili, neboť jsme tu nacházeli smysl vzdělání a prosvětlovaly naše mnohdy bídná studia všemožných málo užitečných společných základů, zvláště politických ekonomii, marxisticko-leninských filozofií, vědeckých komunismů, vědeckých ateismů, dějin dělnického hnutí, bolševických vymyšleností a kdoví jakých -ismů, které jsme byli nuceni protrpět. Mnohdy, stydím se to říci, jsme si vymýšleli důvod návštěv, abychom si mohli s panem doktorem pohovořit. A nutno říci, že i tato setkání mě později inspirovala ke studiu historické klimatologie, považovanou některými badateli spíše za zálibu nadšenců a podivínů. Jak nám pan dr. Smetánka vždy kladl na srdce, tak čas ukáže, k čemu je který obor dobrý. A měl pravdu, neboť důležitost studia klimatu se ukázala po posledních ne zrovna příjemných zkušenostech, tj. po extrémních povodních a suchách, které nás v posledních dvaceti letech sužují. To je však již jiný příběh.

Panu docentu Smetánkovi jsem vděčen za mnohé, zvláště za otevření očí a vnímání středověké archeologie i současného světa. Nemám nic proti artefaktuální archeologii, která je mnoha archeologům mantrou; beru jí za základ oboru, ale toť vše. Vědu artefakt nedělá, je jenom prostředkem k pochopení tamějšího člověka a čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak je těžké donutit tyto němé svědky promluvit, jak i údajně jednoduché problémy jsou složité a mnohdy bez odpovědí. A odborné články jsou vyprávěním tohoto příběhu, ne jenom popisem. A k tomuto poznání mi napomohl i pan docent Smetánka.

Ukončeme tyto letmé vzpomínky šlehem do vlastních řad. Nikdy jsem nepochopil, proč nebyl Zdeňkovi Smetánkovi po r. 1989 udělen titul vysokoškolského profesora, který si dle mého svou erudicí, proslulostí za hranicemi naší země i pedagogickou činností zasloužil. Pro mě a české archeology středověku střední a starší generace, jež jsme povětšinou jeho žáky, byl profesorem vždy. Sbohem a děkuji za vše, Sire české archeologie středověku!“

Oldřich Kotyza

<< Zpět na předchozí stránku

Kde nás najdete?

Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie

  • Přírodovědecká fakulta,
  • Jihočeská univerzita
  • Na Zlaté stoce 3
  • 370 05 České Budějovice

             

            

             GOOGLE maps

 

Kontakt

+420 38 903 6306
+420 38 903 6308

© 2013 LAPE   |   Administrace